Tenhle text jsem měl napsat hned po příjezdu. Nebo ideálně přímo během našeho výletu. Jenže na to nebylo ani pomyšlení, někam zalézt a datlovat do klávesnice. Kdepak, když člověk vyrazí na party se 6.B, musí počítat s tím, že to bude jízda, při které se ani na moment nezastaví a stěží se stihne nadechnout, občas rychle něčeho najíst a moč by měl nejlépe odpařovat kůží, protože luxus nerušených pěti minut na toaletě… no to je vážně luxus, kterého se vám prostě nedostane! Jenže mě tohle baví a troufám si tvrdit, že jsme si výlet užili úplně všichni a veškerý čas, možnosti aktivit i počasí jsme vytěžili skoro na maximum (vždycky jde ještě přidat, dokonce i v Béčku). Když takové příběhy člověk nepíše v reálném čase, jsou to už jen čtvrté, páté nálevy čaje, už to není prostě ono. Ta energie, kouzlo okamžiku, ta radost a nadšení už je minulostí. Přesto se Vám pokusím aspoň pár větami zprostředkovat čas prožitý v kempu Pecka s jednou horko těžko vzdělavatelnou, zato aktivitou a fyzickou odolností hýřící třídou, kde to je vážně… divoké a svérázné.
Vyrazili jsme na čtyři dny, které utekly jak nic, a kdyby v kempu o víkendu neprobíhal dětský den a nebylo pryč ubytování, možná bychom si to ještě o sobotu a neděli prodloužili, domů se nikomu nechtělo. A proč by taky, skákali jsme na obří trampolíně, odkud jsme dokázali zahnat i cizí deváťáky, možná i středoškoláky. Protože 6.B, to je síla, to je ne valící se vlna, to je tsunami. Spousta otužilců si zaplavala v čerstvě napuštěném bazénu. Na antukových hřištích jsme hráli přehazovanou, volejbal a někteří i tenis. Ve čtyřech týmech jsme řešili logické, vytrvalostní, paměťové a další aktivity, nakonec jsem se dopočítal sedmnácti různých malých soutěží. Do toho jsme ale dokázali natrhnout „zadní část těla“ v branballu po nervy drásajícím utkání jak 6.A tak i 6.C. Při soutěžení s Áčkem vzplály emoce, atmosféra byla extrémně vyhecovaná, a když muselo dojít na prodloužení, emoce po posledním sporném odpalu explodovaly naplno a musím se přiznat, že pak explodovaly nervy i některým (mně konkrétně) učitelům a něco jsme si ke zdravé rivalitě řekli hezky od plic. Ale stejně to byly dva skvělé mače od všech tříd, hráčů i rozhodčích. A obrovské poděkování si zaslouží pan učitel Minařík, který na Studánce tuto skvělou hru rozšířil a naučil nás ji. Díky!
Pokud zavzpomínáme na další střípky, tak slušný ohlas zaznamenala i hra „kapitán“ (v originále známá jako „bobr“), kdy získáváte pro svůj tým body za každého fousatého chlapa, kterého ten den uvidíte jako první. Spoustu legrace vyvolala aktivita na životy, kdy nesmíte používat určitá slova či slovní spojení, jinak odevzdáváte protihráčům životy (body). A teď si vezměte, že zakážete sprostá slova… nebo „kdo se ptal?“ a „tvoje máma“… No a úplně největší sranda je samozřejmě zakázat oslovení „pane učiteli“. Protože v 6.B se toho nikdo nebojí a umí do toho šlápnout, tak se hned ujala oslovení jako „Tomíku“, „Taťko Šmoulo“, „Pane mučiteli“ a mnoho dalších. Třetí výletový den byl také okořeněný parádní stezkou odvahy, kterou si Béčko přichystalo pro zbylé dvě třídy a jak jsem nikdy nezažil žádnou stezku odvahu, musím smeknout pomyslný klobouk, protože to ti moji blázni vymysleli, naplánovali a dohodli se na všem během ani ne dvou hodin a zapojili se skoro všichni. A nejlepším oceněním bylo, že i Ačko, se kterým jsme po brannballové bitvě měly velmi napjaté vztahy, stezku ocenilo a chválilo.
Kromě toho si zaslouží opravdu vyzdvihnout fyzická zdatnost a zarputilost téhle třídy, protože na dobrovolnou ranní rozcvičku dorazilo devět lidí (dříve nikdy nedorazil nikdo, ani já ne) a nakonec jsme jeden den po ránu před snídaní běželi až skoro do kilometr a půl vzdálené Pecky, což je celá cesta do kopce… A všichni běželi s úsměvem a dobrou náladou, jen já se cestou zpátky obával, že chcípnu. Večerní vodní bitva pak upoutala nelibou pozornost provozovatelů kempu, což, ruku na srdce, je pochopitelné, jelikož jsme zcela vytopili jinak hezké a čisté sruby, které teď vypadaly jak metro po Vltavě… Zde se ale opět ukázala silná stránka 6.B, když si nikdo nestěžoval, místo toho každý vzal do ruky hadr (triko, spolužáka…) a šel vytírat a za pár minut bylo zase docela slušně poklizeno.
Protože jsme nestanovili žádnou pevnou večerku, nenastal ani jednu noc problém s jejím porušováním…
A stala se toho ještě spousta, ale on žádný text nemůže vystihnout ten pohodový, mládím a elánem prodchnutý čas, který se nám povedlo společně prožít a doufám, že upevnil mnohá přátelství a některá nová pomohl navázat. A o některých věcech pomlčíme, třeba o tom, jak pan učitel seřval čtyři staré zapšklé důchodkyně ve vlaku… Jo, holt navážet se do učitelů na konci školního roku a do jejich žáků, to není dobrá volba, obzvlášť, když ten učitel je cholerik a je fakt vyčerpaný…
Zvláštní poděkování si zaslouží pan učitel Mandys, který měl tu odvahu spojit s námi na čtyři dny svůj osud, pomáhat tuhle smečku divokých lvů a ještě divočejších lvic ne krotit, ale aspoň usměrňovat v tom, koho sežerou, a vymyslel pro nás taky řadu aktivit. Ve fotogalerii můžete vidět malou ochutnávku z asi čtyř set fotek, z nichž velkou část nafotili sami žáci. A zrcadlovka pana učitele přežila… Také!
