Svatováclavská koruna patří mezi nejvýraznější symboly české státnosti. Možnost vidět ji na vlastní oči v prostorách Vladislavského sálu, který se sám o sobě řadí mezi pamětihodnosti nebývalé hodnoty a významu, je zážitek – a dokonce i pro puberťáka, který má jinak úplně jiné zájmy než studovat historii českého království. Z dějepisného pohledu jsme tak letošní školní rok zahájili se 7. ročníkem ve velkém stylu – v úterý a ve středu jsme se vypravili na Pražský hrad a to nejen za korunovačními klenoty.
Se 7.B jsme se prošli i kolem hrobek českých králů v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a se 7.A a 7.C jsme se zase podívali do baziliky sv. Jiří a královských zahrad. Ani při jedné exkurzi nemohla chybět Zlatá ulička s věží Daliborkou ukrývající mučící nástroje či procházka po Malé Straně kolem Senátu a Poslanecké Sněmovny ČR. Za dobré chování si pak všechny třídy zasloužily bonus v podobě návštěvy Armádního muzea Žižkov (jako fakt to bylo za odměnu a ne za trest), kde si prošly dějiny vojenství a válek v poutavě připravených expozicích s řadou interaktivních prvků od nejstarších Přemyslovců až po české vojenské mise v 21. století. Každý si přišel na své – dokonce i ty přestávky a rozchody byly.
Na podobné výjezdy beru své žáky nesmírně rád, protože jejich hodnota nespočívá jen v prohloubení či rozšíření historického vědomí – a ono upřímně někde ani tolik neprohlubujeme jako spíše opětovně píšeme na stále nepopsaný list. Je to taky skvělá příležitost rozvíjet klíčové kompetence žáků, nechat je plavat v reálném světě a sledovat, jak si poradí s jeho nástrahami, umožnit jim zažít něco nového mimo známé, a svým způsobem „bezpečné“ prostředí školních lavic, ale přitom zůstat v třídním kolektivu. Musí vystoupit z komfortní zóny, což dnes není populární, musí se umět kousnout a překonat, vyjít si vstříc a uvědomit si, že nekopou jen sami za sebe, ale za celou skupinu. Je to proto výborná šance vytvořit si společné pozitivní zážitky, které přetrvají, a jsou-li opravdu silné a šťastné, budou rozvíjet nejen osobnosti našich svěřenců, ale žádoucím směrem budou formovat i celý třídní kolektiv. Protože právě tyhle zážitky z hromady individualit vytvoří tým.
Ale to už by bylo téma na samostatný článek a vy jste jistě zvědaví na střípky zážitků, které nás potkaly. Tak sem s nimi – a že kolikrát šlo o pořádné bomby:
Nachodili jsme přes 15 kilometrů a nikdo nemrzoutil ani to nevzdal. A i když někteří před odjezdem domů vypadali unaveně, ve vlaku jako zázrakem ožili úplně všichni.
Děvčata ze 7.A a 7.C se vůbec nebála a na Hradě si povídala s cizinci, jako by šlo o staré známé. Mezi jejich „úlovky“ patřila i turistka z dálné Číny a paní učitelku Hladkou hned napadlo, že propojíme další exkurze s angličtinou. Co myslíte, troufnou si příště vyzpovídat turisty v centru Prahy? Natočí při jarní návštěvě zoo medailonky zvířat v angličtině? Pokud zapojí patřičné znalosti a dovednosti, tak kuráž jim rozhodně chybět nebude… A to je dobře.
7.B se zhostila role průvodců pro čtvrťáky z pardubické ZŠ Waldorfské a pomocí několika aktivit a skupinové práce jim ukázala Hrad zase trochu jinak. A sami sedmáci si vyzkoušeli zase trochu jiné role a dařilo se jim v nich náramně.
Když jsme se 7.A a 7.C v Praze hledali náš zpáteční vagón a průvodčím nám oznámil, že „nepřijel z Polska“, dokázali jsme i tak přijet domů rozstrkaní všude možně po celém vlaku a všichni (všichni, chápete?!) zvládli správně vystoupit v Pardubicích! Sice jeden borec vystupoval už v Kolíně, ale naštěstí jsem zrovna hlídkoval na chodbě (OMG!).
V praxi jsme si ukázali, že hrady se stavěly na kopci a ne v údolí proto, aby to útočníci neměli tak jednoduché – výstup po zámeckých schodech puberťáci kvitovali s neskrývaným nadšením, jucháním a vískáním. Ano, mohli jsme jet až na Hradčanskou a vyvézt se nahoru, ale… nebyla by to jen nuda a lenost?
Když jsme procházeli Armádním muzeem na Žižkově, naprostá většina žáků byla natolik fascinovaná realistickou simulací zákopů, že do nich chodili opakovaně. A osobně silným zážitkem pro mě bylo, když někteří vyšli z expozice a vážným, snad i trochu otřeseným hlasem vyjádřil přání, aby nikdy válku sami nemuseli zažít.
O náhody není nouze, a tak se při zpáteční cestě v jednom vagónu sešli naši sedmáci z „Béčka“ se sedmáky ze Sezemic. Myslel jsem si, že ti naši budou utahaní, že bude aspoň krapet klid, až zalezou do kupéček, jenže… Místo toho naši kluci „nutně potřebovali Instagramy těch holek“, a přestože „se ptám pro kamaráda“, tak byli ochotní pro ně lézt div ne po střeše vagónu nebo přinejmenším mně pod nohama. Současně nám to ukázalo, že je třeba ještě hooodně zapracovat na etiketě, protože hlášky typu: „A co ty, ty druhá, ty máš Instagram?“ nebudou zrovna těmi nejefektivnějšími balícími technikami. Jméno, chlape, nejdřív se jí aspoň zeptej na jméno!
Jan Žižka z Trocnova dodnes shlíží z vrchu Vítkova, kde odrazil Zikmundovi křižáky a nedovolil jim, aby nad ním rozvinuli jeho zástavu. Byl však už krátký na kluky ze 7.A, kteří polovinu vrchu Vítkov před muzeem opanovali v Dynamo dresech, šálách a čepicích. Jen škoda, že jim to večer nepřineslo štěstí v derby. Možná nějaká Žižkova potměšilá pomsta, vždyť u Hradce byla silná enkláva orebitů, Žižkových husitských přívrženců…
Nikoho jsme neztratili v metru a ani jednou jsme nespletli směr. A vůbec jsme nikoho za oba dva dny neztratili – aspoň tedy myslím.
Holky (a někdy i kluci) ze 7.B tancují jak hvězdy, kde se dá – ať už u pramene Labe, na střeše pevnostních srubů nebo třeba na hlavním nádraží.
Když hladina hluku v muzeu začala přesahovat únosnou míru, sáhl jsem k zoufalému kroku – začal jsem plantážníkům ze 7.A a 7.C vyprávět o bobřících Jaroslava Foglara, z nichž jako jeden z nejtěžších byl bobřík mlčení – a světe div se, ti užvanění plantážníci prošli následující dvě části muzea v takovém tichu, že by se i Mirek Dušín divil. (A že ten by se divil i jinak.)
Napsat by se toho dalo ještě hodně, ale nepochybuju, že už z tohohle tušíte, že šlo o skvělé a stylové vykročení se 7. ročníkem do nového školního roku, které se neslo ve znamení historie i pohody. Příště nás čeká v rámci VkO v Praze další velmi silný zážitek v podobě Neviditelné výstavy.
Za pomoc (s žáky) a trpělivost (se mnou) při této exkurzi musím v první řadě poděkovat svým skvělým kolegyním, paní učitelce Hladké a Pospíšilové a paní asistentce Thomas, dále velký dík patří všem zúčastněným. Ano, u některých je na čem pracovat, ale věřím, že to příště bude zase o něco lepší. Celkově se obě exkurze vydařily, a opět se potvrdilo, že když někam vyjedou žáci ze Studánky, že to má svou úroveň. Děkujeme také vedení školy, že tyto akce podporuje, stejně jako rodičům za jejich finanční podporu. A pozitivní ohlasy, které od Vás dostáváme, jsou pro nás nejlepší motivací i závazkem pokračovat v dobré práci.
