Jak jsme byli na lyžáku
Stává se už tradicí, že v posledním předvánočním týdnu vyráží studánečtí sportovci na lyžák do Harrachova. Letos nás bylo více než jindy, 53 sněhuchtivých nadšenců celý týden brázdilo krásně upravené sjezdovky a při každé jízdě lanovkou nahoru kolem mamutího můstku jsme si všichni shodně říkali, jak se propána může někdo pustit dolů s úmyslem skočit a ještě s lyžemi na nohou!
První dny nám ubíhaly poměrně hladce bez větších nesnází. Jen Týna se nám poněkud přehřála a s teplotou 380 C odjela chladnout domů.
Třetí den bývá prý kritický. Tomáš Bydžovský by o tom mohl napsat své. No, napsat... Spíš povyprávět, když máte obě ruce v sádře, píše se špatně. A nejenom píše... Naštěstí se kolem Bydži záhy vytvořila armáda dobrovolných posluhovaček a posluhů, kteří si pěkně rozdělili péči o nemohoucího, a především posluhovačky vyčleněné na oblékání odevzdávali ve večerních hodinách Bydžu do péče maminky s tichým povzdechem.
Čtvrtek se všeobecně nesl ve znamení očekávání konce světa. Příroda se vytasila s nádherným západem slunce, který si mnozí vykládali jako špatné znamení a v osobním volnu se připravovali na hrabání nory, ve které by apokalypsu přečkali. Dříve se lidé v podobných chvílích dávali na pokání, naše osmačky uspořádaly pro ostatní diskotéku. Balit si věci považovaly za ztrátu času, neboť zítřek nikdy nepřijde. Přišel a holky dobalovaly jako poslední. Ovšem diskotéka se vydařila a byla hodnocena jako ta nejlepší ze všech. Tak zase za rok v Harrachově...
Za učitele bydlící na bývalé faře chválím všechny její obyvatele za skvělé chování a dodržování dohodnutých pravidel (o vstávání nemluvím ). Větší míru zodpovědnosti jste unesli.