Zahrádka
Zahrádka malá
plná růží, voní
cestička je úzká,
chlapeček prochází se po ní.
Chlapeček malý, hezoučký,
jak poupě rozkvétající
až poupě rozkvete
chlapeček už nebude.
Tato básnička je stará sedmdesát let. Chlapec, který ji napsal, čekal na smrt. Nebyl nemocný, jen se narodil do špatné doby a se špatným původem. Byl Žid a i on, stejně jako miliony jiných, poznal peklo Osvětimi. Nikdo z nás neví, co tam lidé museli prožívat. Můžeme se pokusit si to jen trochu představit, třeba jako jsme to udělali my. Přijeli jsme na to místo, prošli jsme se po deštěm rozbahněných cestách, vystoupali po sešlapaných schodech do místností, které se kdysi na velmi krátkou dobu staly posledním domovem tisíců lidí z celé Evropy. Možná ne na všechny to místo zapůsobilo, snad je pochopí později, ale měli bychom se tam stále vracet a nikdy nezapomenout, protože historie se může opakovat.
Aby naše cesta do Polska nebyla tak smutná, podívali jsme se i do Krakova a solných dolů ve Wieliczce. Každý nádech v nich prý prodlužuje život o pět minut. My tam byli dvě hodiny, všichni jsme zhluboka dýchali a někteří i ochutnávali slané stěny…
-
Wawel v Krakově -
Ochutnávka ve Wieliczce
