ZŠ Pardubice - Studánka - Bohémové, kteří mají rádi hory - tak sorry

Některé zážitky potřebují uzrát, aby je člověk docenil (nebo v jiném případě mohl vůbec publikovat). Výlet 6.B v Alpském hotelu ve Svatém Petru mezi takové nepatří. Byl boží od první do poslední minuty a nepotřeboval zrát jako holandský sýr, jen potřeboval, abych si konečně našel vhodný okamžik a ty báječné dny aspoň v kostce sepsal. Však to znáte, školní rok a učitel, na začátku načančaná sova, na konci vypelichaný výr… Jenže když jsem dnes večer klimbal v houpačce na zahradě a z rádia se náhle ozval Svaz českých bohémů, řekl jsem si, že kašlu na únavu (a tisíc a jednu další povinnost) a jdu psát. Ten výlet za to stál. A hlavně – 6.B za to stojí.

Proč mě vyprovokoval zrovna Svaz českých bohémů? No… Řekněme to tak, že tahle klasika od Wohnoutů společně s Horami od O5 a Radeček patřila k dvěma hymnám našeho pobytu. Bohužel se sem žádné video nedá vzhledem k velikosti (a dobře, někdy i obsahu) vložit, tak si jen sami zanotujte to chytlavé tak sorry, že mám rád hory… a pochopíte. Jo, jo, taky je máme rádi. (A slova a obsah té druhé písně nebudeme vůbec připomínat – a ne, neučil jsem je to já, prostě mají dobrý hudební vkus, pomineme-li fakt, že občas jsem slyšel i Michala Davida…)

S dovolením opominu tradiční, neodmyslitelný výčet všeho, co jsme podnikali a měli k dispozici na hotelu, jako třeba privátní saunu a vířivku, televizi na pokoji, fotbálek, kulečník, šipky, ping-pong či trampolínu, že po jídle (které jsme si vybírali), následoval zmrzlinový dezert, že se o nás starali a obsluhovali nás jak anglické krále… Ne, ne, o tom nebudu vůbec psát, protože byste si mysleli, že jsem na konci školního roku v pedagogickém deliriu, ale věřte-nevěřte, my to všechno zažili (a užili). Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl, a asi jen tak neuvidím, šestnáct lidí pohromadě v jedné vířivce…

Kdo ho navštěvuje, tak ví, že Svatý Petr poskytuje skvělou základnu k pěším túrám, které patří ke koření pobytu na horách. Takže když jsme se na adapťáku nebáli zdolat Sněžku, nemohlo se tady najít nic, co by nás vyděsilo. Ale pár pěkných výzev ano. Podívali jsme se tak na vypuštěnou přehradu, kde jsme prožili i pár adrenalinových chvil (alespoň ti z nás se závratí) a někteří si protáhli výlet až k limobaru na Labské, odpoledne jsme se prošli po ikonickém bílém mostě v centru Špindlu (které je jinak spíše… ehm no ne zrovna výstavní, ale aspoň že ten obchůdek tu mají a mohli jsme na večer udělat veliké zásoby), trochu jsme se pohoupali, někteří i vykoupali…

Jo, to koupání, to byl taky fenomén. První i druhý den jsme se brodili Dolským potokem ve Svatém Petru, třetí den, kdy jsme stoupali až k prameni Labe, se mnozí pro změnu rozhodli smočit v něm – tedy ne v prameni samotném, ale ještě dole, pod Malým Labským vodopádem, který tak trochu klame jménem – pět metrů vysoký vodopád není úplný prcek. A pod ním bylo chvílemi i dost vody k plavání… A plavali někteří z nás? Věřte-nevěřte, ale otužilců se najde v 6.B dost… (a těch, kteří tam spadli omylem, jako třeba moje nešikovná maličkost, se taky pár našlo).

Cesta údolím Labe, Pančavský vodopád, Zlaté návrší… obsáhnout to znamenalo zdolat 20 kilometrů, navíc už s nějakými těmi předchozími v nohách. Žádná lehárna. A taky to nebyla ta naše pardubická rovinka, kde se Kunětická hora může nazývat horou… Ale zvládli to všichni, a strašně moc jsme s paní psycholožkou kvitovali, že i když na některých bylo vidět, že jim ty závěrečné kilometry stoupání nechutnají, že i když někteří spadli (ne až dolů, jen na pěšině!) a odřeli se, že i když jsou někteří už hodně unavení, tak si nikdo nestěžoval. (A rozhodně to nebylo respektem ze mě, to fakt ne.) Jasně, neozývalo se nadšené juchání: „Jupí, ještě dva a půl kilometru tohohle brutálního stoupání, to se těším!“, no to fakt ne. Ale nikdo si nestěžoval, nefňukal, nefrfňal, nenadával, nestávkoval, nehádal se, proč tam jdeme… A to bylo pro nás velmi cenné, povzbuzující a pozitivní. Tahle třída má charakter. A vidět a slyšet je, jak zpívají a tancují Hory přímo u pramene, to patřilo k vrcholům celého výletu.

Napsat by se toho dalo ještě hodně, ale musíme horám také nechat nějaká tajemství… Tak sorry, že končím, ale blíží se půlnoc, z přímek se stávaj zatáčky… Kam příště? Hory, kemp, voda? Když je dobrá parta, je to jedno. V šestce jsme ji měli. Jestli vydrží i do sedmičky? Kdoví… Ale základy jsme položili solidní.

PS: Velké díky patří paní školní psycholožce Zuzce Virtové za pohodový doprovod a paní učitelce Petře Smotlachové a panu učiteli Lukáši Hebkovi (snad jsem moc nechrápal), kteří spolu s 9.A a s námi vytvořili jeden velký tým, a přichystali si pro nás i noční bojovku. A nevím jak šesťáci, ale já se celou dobu bál, že se tam někdo vyseká, nebo zabloudí až dolů do Špindlu a my ho o půlnoci budeme nahánět někde pod Medvědínem…