Jak jistě víte, současné šesté ročníky mezi sebou soupeří v tzv. Studáneckém školním poháru. Každá třída si vybrala svého maskota ze zvířecí říše. Naše třída 6.A se hrdě přihlásila k černobílým roztomile neohrabaným ptákům z jižního pólu – k tučňákům. S naším maskotem jsme se ve třídě sžili velmi rychle a já jsem proto na adaptačním kurzu mohl místo neosobního volání: „Haló, 6.A, všichni ke mně,“ volat „tučnáci ke mně!“ a fungovalo to opravdu dobře. Ve svém ohlédnutí za adaptačním kurzem budu proto své milé žáky z 6.A familiárně označovat jako své tučňáky (ačkoli, převážná část třídy jsou dívky, tak možná tučňáci a tučňáčice). Snad na vás bude toto oslovení působit stejně sympaticky.
Nutno zmínit, že jsem se vypravoval na svůj první školní výlet a zároveň se jedná o moji první třídu. Přestože jsem se těšil, měl jsem zároveň obavy. Bude se třídě výlet líbit? Bude program dostatečně zábavný? Bude třída spolupracovat? Co když bude celé dny pršet? Obavy byly naštěstí zbytečné, a to hlavně díky výborné partě, kterou 6.A je. Moji tučňáci se ukázali jako třída, která je na sebe zvyklá a hlavně je soudržná. Nepozoroval jsem mezi žáky žádnou nevraživost, hrubost, ale naopak vzájemný respekt a podporu. A toho si velmi cením. Není to samozřejmost, takže si toho, tučňáci, važte a tyto hodnoty udržte. Jedině tak si zachováte partu třeba i na celý život. Nicméně, pojďme se ohlédnout za kurzem pěkně krůček po krůčku.
Když jsme se ráno sešli a otestovali (doufám, že až budete článek číst za 20 let, bude se jednat už o vzpomínku, nad kterou se pousmějeme), vyrazili jsme k autobusu. Zda nastala záhada, kterou dodnes nikdo nedokáže objasnit. Před školou se objevil kufr s cedulkou Lukáš Balada. Když jsme mu před autobusem říkali, že asi něco zapomněl, ukázal nám svoji cestovní tašku, rovněž s cedulkou Lukáš Balada. Ani maminka Lukáše netušila, o jaký kufr se jedná, protože se do žádného kufru nebalili. Nikdo žádný kufr nepostrádal, takže jsme koukali jako blázni na kufr, který se prostě objevil a nikomu nepatřil. Pokud někdo dokáže tento úkaz vysvětlit, nechť kontaktuje naši redakci. Přijel pro nás krásný autobus a fanoušci pardubického hokeje se mohli tetelit blahem, neboť jsme jeli autobusem Dynamo Pardubice. Když jsme přijeli do Bradla, přivítalo nás pravděpodobně nejnepříjemnější počasí, jaké mohlo v září být. Mrholilo, bylo chladno, tráva na hřištích mokrá. Ideální podmínky na hry, kterých jsme měli v zásobě spoustu. Naše třída měla k dispozici budovu, která svojí kapacitou akorát vyšla na náš počet, takže jsme ji měli jen pro sebe. Pokoje jsme měli hezké, topení hřálo, což byla pěkná náplast na tak ošklivé počasí. Vzhledem k tomu, že předpověď na další den byla velmi příznivá, rozhodli jsme posunout herní den a vyrazili jsme společně s 6.B na pěší výlet s nadějí, že nás déšť nechytne uprostřed lesů. Zhruba po půl hodině chůze začala lesní cesta vypadat, jako kdyby se na ní vyboural kamion plný nutely. Všichni jsme se brodili nekonečným „bahínkem“ a naše chůze opravdu připomínala pohyby tučňáků. Někteří z nás nezvládli cestu bez úhony a s efektním smykem do nutely namočili celé ruce, jak můžeme vidět na fotografii. Přes to však nikomu nechyběla dobrá nálada. Už tímto se tučňáci ukázali jako dobrá parta do nepohody. Déšť nás nakonec přece jen dohnal. Měli jsme však neuvěřitelné štěstí, neboť jsme zrovna dorazili ke stavení, kde jsme nalezli úkryt před dlouhým a vydatným slejvákem. Dorazili jsme chvíli před večeří. Dal jsem tučňákům za odměnu chvíli volné zábavy, kterou si vždy náramně užili. Po večeři nás čekalo wellnes. No není to naprosto ideální zábava po dlouhé túře a navíc při takovém počasí? Jasně, někdo by mohl namítnout, že horký bazének by správnému tučňákovi asi nevyhovoval, ale my jsme tučňáci z teplejšího kraje, takže se ohřejeme rádi. Wellnes je zde perfektní! Dvě velké vířivky a bazének s malou stěnou na lezení. Ideální!
Když jsem večer obcházel pokoje, čekal jsem, že všichni budou spát jako mimina. Inu, spletl jsem se. Unavit bandu tučňáku až tak snadné není.
Do druhého dne nás přivítalo sluníčko a den vypadal hned o rána jako stvořený pro hry a soutěže. Po skvělé snídani jsme odstartovali boj Studáneckého poháru. Moji tučňáci bojovali, a přestože to nestačilo na první místo, jejich soutěžní duch mne velmi nadchl. Odpoledne jsme strávili převážně na fotbalovém hřišti. Bylo krásné užívat si poslední závan léta a po měkké travičce běhat bez bot. Celé odpoledne jsme hráli zjednodušenou formu baseballu tzv. brännball. Hru jsem měl už vyzkoušenou z příměstských táborů, takže jsem nepochyboval o tom, že nadchne všechny a po chvíli půjdeme měnit zpocená trička. Hra nadchla i pana učitele Zářeckého, a to natolik, že se zapojil do finálního souboje mezi tučňáky a pumami ze 6.B. Moji tučňáci se perfektně drželi strategie, kterou jsem jim kladl na srdce, a povedlo se nám proto porazit pumy a vrátit jim tak porážku z ranních disciplín. A to proti nám stála banda hladových pum s mnoha dobrými pálkaři. Tučňáci prostě válí!
Druhý den jsme zakončili bowlingem, diskotékou a táborákem. Diskotéka se natolik povedla a výběr songů byl tak vytříbený, že jsme přilákali i středoškoláky, kteří si přišli „trsnout“ s námi. Takhle válí šesťáci ze Studánky. Tento večer už tučňáci do postelí padali mnohem dobrovolněji, neboť jsme celý den jeli na plný pecky! Poslední den opět mrholilo a nám proto nemuselo být líto, že odjíždíme.