V úterý 2.4.2024 jsme se zúčastnili projekce dokumentárních filmů. Festival Jeden svět přináší příběhy lidí z různých koutů planety a otevírá důležitá témata z oblasti lidských práv nebo nejrůznější sociální či environmentální témata. My jsme zhlédli tři filmy, po kterých následovala vždy diskuse k dané problematice.
První příběh byl o kulturních odlišnostech a o zachování tradic. Ženy a dívky z kmene Kajanů, který žije na myanmarsko-thajských hranicích, jsou známé extrémně dlouhými krky. Mosazné kruhy, které ženy a dívky zdobí, patří k jejich kulturní identitě, mimo jejich vesnici jsou ale často důvodem k šikaně. Kajanové uctívají posvátné duchy a udržují řadu tradic. Dívky dostávají svůj první kroužek na krk už v pěti letech a s věkem přibývají další. Když se hrdinka krátkého animovaného filmu poprvé dostává mimo svou vesnici, aby nastoupila do školy ve městě, zjišťuje, že se nepodobá nikomu ze třídy. Děti se k ní otáčejí zády, problémy jí dělá i cizí jazyk a odlišné náboženství. Otázkou zůstává, zda se dívka dokáže postavit za své kulturní dědictví a zda si splní díky vzdělání svůj sen stát se učitelkou. Velkou oporu má ve své mamince, která se jí snaží dodat odvahu.
Hlavní hrdinkou druhého filmu je 13letá Nasťa, která ze všeho nejvíc miluje gymnastiku. Tvrdě dře a tréninku věnuje i čtyři hodiny denně, pět dní v týdnu. Všechno se ale v jednom momentě změní. Nastino kyjevské družstvo se zrovna chystá na ukrajinské mistrovství, když vtom dívčinu zemi napadnou ruská vojska a vypukne válka. Rodina se ji kvůli bezpečí rozhodne poslat s babičkou do Německa. Jak se doba jejího nuceného odloučení od rodičů a kamarádek v cizí zemi protahuje, Nasťa propadá čím dál většímu smutku. Jediné, co ji dokáže povzbudit, je gymnastika. Rodiče Nasti se v závěru filmu rozhodnou dál odloučení neprodlužovat a jejich dcera se vrací navzdory stále pokračujícímu válečnému konfliktu zpět na Ukrajinu. Riskují, ale rodina je zase pohromadě.
Poslední snímek se věnoval občanskému aktivismu a genderu. Pippě je patnáct let, žije v Antverpách a miluje jízdu na skateboardu. Když se svými přáteli obráží svá oblíbená místa ve městě, stále častěji se setkává s cedulemi, které skejtování zakazují. Rozhodne se tedy vzít věci do svých rukou a svým příběhem říct, co pro ni její koníček znamená. „Chci se stát hlasem všech mladých, co jezdí v našem městě na skejtu,“ líčí v emotivní řeči před zastupitelstvem na radnici. Pippě i její nejlepší kamarádce Victorii také vadí předsudky, se kterými na obě dívky hledí ostatní skejťáci.
Mnohdy máme špatnou náladu. Nedaří se nám splnit naplánované věci, nemáme ten den štěstí, zrovna nám někdo nerozumí, pohádáme se. Vzpomeňme si v těchto chvílích, že na světě jsou miliony lidí, kterým není lehko na světě. Jejich zemi sužuje válka, oni nebo jejich blízcí trpí těžkou nemocí, nemohou se vzdělávat, pracovat, sportovat. Žijí v chudobě. Nemohou se svobodně rozhodovat o svém životě. A mnozí z nich mají sílu jít dál. Se vztyčenou hlavou, statečně a pozitivně hledí do budoucnosti. Perou se s osudem, pomáhají, bojují.
Važme si každého malého štěstí, které nás potká. Přinášejme radost do života těch, kteří mají starosti.