ZŠ Pardubice - Studánka - Borůvky a machři.. aneb 6.B na adapťáku

Nová třída, nové příběhy. Pro mě i pro ně. Když se začala psát 1. září první kapitola odysey s názvem 6.B, měla v sobě nepochybně punc očekávání a novoty pro každého, protože šlo o nově poskládanou skupinu ze čtyř různých tříd. Těžko hádat, s jakými emocemi toho dne kráčel do studáneckého areálu zbytek nového týmu, ale já byl plný očekávání promíseného s mírnou nervozitou a opatrným optimismem. A byl jsem také zvědavý, jaká bude reakce na to, že hned druhý den odjíždíme na adaptační kurz – a hlavně jak samotný výjezd dopadne.

„Skvělý program, ubytko i túry, prostě super.“

Jako cílovou destinaci jsem zvolil Pec pod Sněžkou, vyzkoušený penzion Koula přímo uprostřed Velké Pláně. Rozhodně jsem neměl v plánu své nové svěřence utavit brutálními výšlapy, honit se za nachozenými kroky ani vystoupanými metry. Věděl jsem ale, že hory nám dají skvělou příležitost kombinovat poznávání a turistiku spolu se sportovním vyžitím a teambuildingovými aktivitami, stejně tak jako kvalitní zázemí pro využívání volného času (wifi + mikrovlnka + televize na pokoji… na to si nestěžoval nikdo). K tomu jsem počítal i s tím, že mi hory pomohou poznat charakter jednotlivců i rodícího se nového uskupení. Budou odhodlaní, nebo rozmazlení? Dokážou překonat své hranice, nebo budou mrzoutit? Pomůžou si navzájem? Jak budou reagovat na nepohodlí? Oblíbí si hory, nebo je začnou nenávidět?

„Adapťák se mi líbil po všech stránkách. Našla jsem si nové kamarádky.“

Předpověď počasí nebyla ideální, ale po letech zkušeností jsem si už zvykl, že pokaždé, když vyrazím do Krkonoš, nastane tam období dešťů. Ani tentokrát to původně nemělo být jinak, ale i tentokrát se ukázalo, že počasí na horách je nevyzpytatelné, a nakonec nám víc jak přálo. Kromě toho není špatného počasí, jen špatného oblečení… První odpoledne jsme tak vyrazili na krátkou, asi šestikilometrovou procházku údolím Zeleného potoka, kterým jsme došli skoro až k Jelením loukám. Potěšilo mě, že mnozí se o přestávkách vyrazili do potoka cákat a skákali po kamenech či je házeli do proudu a kupodivu zatím ani jeden po mé hlavě. Někteří byli možná trochu mokří, ale to k takovému výletu prostě patří. Druhý den jsme zdolali výstupem přes Obří důl Sněžku, ze které jsme zamířili zpět dolů přes Luční boudu a Výrovku. 21 km a pár set metrů stoupání. Hodně dobré. A rozdíl dojití na konci mezi prvními a posledními? Pouhých dvacet minut, což se mi stále zdá až neuvěřitelné… Klobouk dolů, vím, že pro některé to nebyla jednoduchá zkouška, ale obstáli všichni. Vážím si toho. Třetí odpoledne jsme pak ještě zamířili na Portášky, kde nabízí příjemné odreagování herní krajina Pecka, přičemž jsme našlapali dalších asi 15 km a asi nikdo už nespočítá, kolik kilometrů jsme přidali ještě na jednotlivých atrakcích, které příjemně oživují krajinu a i nás o trochu starší (dobře, o hodně) lákají k blbnutí.

„Tak mě se moc adapťák líbil. Užil jsem si ho. Na horách to mám rád.“

Příliš turistiky? Pro mnohé ne, protože na dva dobrovolné noční výlety vyrazilo pokaždé kolem poloviny třídy, což samo o sobě bylo fantastické. Ale ještě lepší bylo, že tentokrát jsme šli opravdu potmě (někteří chodí na „noční“ vycházky vyzbrojeni čelovkami a zapnutými mobily) – no i když přiznávám, občas jsem se trochu bál, chůze se někdy měnila v běh, počet účastníků se ne vždy dařil dávat dohromady… Ale na penzionu jsme se ráno u snídaně sešli všichni.

„Adaptační pobyt byl vytvořen pro 6.B, myslím si, že jsme si to všichni společně užili a poznali se vzájemně. Neustálá motivace od pana učitele a paní učitelky byla pomocí pro zdolání vrcholu Sněžky. Různé výlety byly vždy zábavné, ale také vtipné, a to si myslím, že k tomu patří. Těším se na společné zážitky, ale také obyčejné školní dny. Moc děkuji panu učiteli a paní učitelce, že jste nám nachystali nezapomenutelný zážitek.“

Kromě toho jsme stihli i pěkných pár aktivit pro vzájemné poznávání se a hraní – ať už „povinných“, nebo dobrovolných. A povím Vám, když za Vámi někteří přijdou, že i po celodenním výletu na Sněžku večer chtějí další akce, je to báječný pocit a ty akce jsme samozřejmě podnikli. A jen na ochutnávku – zhášeli jsme svíčky injekčními stříkačkami, rozplétali lidského hada, tvořili štafetu s kelímky na špejlích, zápolili v hu-tu-tu-tu, obklíčili Mortema, hledali šotka v nekonečné řadě čísel, trénovali plíce při foukání do ping-pongových míčků, zahráli si honěnou s kolíčky, běhali uličkou důvěry a při hře na babu se jmény se ukázalo, nakolik si už kdo koho pamatuje.

„Adapťák byl hodně ???? Very gut vetr.“

Krásnými zážitky byly i dvě diskotéky nabité energii a tancem. Sice jsem už dost retro na to, abych poznal, na co se tancovalo, ale sestavy, které dokázali vymyslet a zatančit jak holky, tak kluci, hromadně i sólo… Wow, to bylo nádherné! Kdyby ten adapťák trval celý týden a na konci jsme natočili a zveřejnili nejlepší video, myslím, že bychom strčili do kapsy „Baby“, Patricka Swayzeho i celý Dirty Dancing…

„Adapťák byl úžasný, doufám, že ještě bude někdy podobný výlet.“

Vzpomínat budu i na nájezdy na borůvky a epidemii fialových jazyků, na stavění lesních domečků, krmení lam, na kopřivovou bitvu, která se poněkud vymkla…, na sjezdy na bobovce i na dobrou náladu, která panovala při jídlech a dodržování pravidel. Nezakazovali jsme obecně mobily, ale dohodli jsme se, kdy se bez nich obejdeme (třeba u toho jídla) – a ono to fungovalo. Dohodli jsme se na určitých časech a pravidlech večerky – a ono to fungovalo. Ani jednou za tři noci jsem po večerce nemusel vycházet z pokoje, někoho hledat, nahánět, dohadovat se s ním… Marně si vzpomínám, kdy naposledy jsem zažil takto „klidné“ noci. A jasně, že se to v dalších letech asi trošičku zhorší, ale stejně je fajn vědět, že tu jsou dobré základy.

„Vše bylo výborné.“

Mezi Luční boudou a Výrovkou jsme náhle narazili na jelena, který si dopřával odpolední svačinu jen pár metrů od cesty – to už samo o sobě by byl nevšední zážitek. Ale to, že jsme se k němu dokázali přiblížit postupně úplně celá třída, všichni se ztišit a nikdo ho nevyplašit, tak to byl ještě mnohem vyšší level.

„Adapťák se mi moc líbil. Hodně mě bavily společné aktivity, diskotéka a noční procházky, bobovka. A taky výlet na Sněžku.“

Když jsme tak druhý zářijový týden vyrazili do „klasické“ školy, troufnu si tvrdit, že to bylo něco jiného, než kdybychom se začali „jen tak“ učit. Že to byla už trochu jiná 6.B, že „už“ to byla 6.B. Už jsme se znali, už jsme spolu něco zažili. Hodnocení adapťáku při zpětné vazbě dosáhlo 4,89 bodu z 5. Míra spokojenosti v nové třídě pak 4,47 z 5. Kéž by to tak vydrželo co nejdéle, protože potenciál tu je značný, i když samozřejmě není oblohy bez mráčku a určité potíže už vyvstaly a vyvstávat budou dále, zatím se však ukazuje, že o nich dokážeme komunikovat a máme snahu je řešit. Uvidíme, nakolik nám do toho hodí vidle nastupující puberta, to krásné a strašlivé období v životě každého dospívajícího… A že hory 6.B přišly jako fajn se projevilo i tím, že si jako další cíl našeho společného putování odhlasovala opět Krkonoše. Už teď se těším!

„Mega zábava, akční.“

Závěrem bych chtěl ještě jednou poděkovat všem, kdo měli odvahu a vyrazili na tohle společné dobrodružství a svou přítomností i dobrým chováním z něj udělali fajn akci pro všechny. Děkuji svým žákům, že respektovali pravidla, byli (v naprosté většině případů) vždy tam, kde měli být a včas, že zachovávali pozitivní přístup, nevzdávali se a že jsem po celou dobu slyšel jen velmi málo nevhodných slov.

„Byl to dobrý zážitek a hlavně nový, když jsme tam byli s novými lidmi.“

Také velmi děkuji všem rodičům – bez Vaší podpory by nebylo možné podobné akce realizovat. Nesmírně si toho vážím!

„Adapťák se mi moc líbil. Myslím si, že jsem se mnohem více poznala se všemi, co dříve se mnou nechodily do třídy. Na adapťáku se mi líbilo asi všechno a doufám že zase příště pojedeme na nějaký podobný skvělý výlet.“

Zrovna tak děkuji za podporu vedení školy, že jsme mohli na adaptační kurz vyjet. Také bych chtěl poděkovat paním učitelkám z I. stupně, které žáky dobře připravily a spoustu věcí jsme tak nyní už nemuseli řešit, protože už všichni měli upevněné správné návyky z předchozích let.

„Zábava, turistika, hry a nový kolektiv. Spousta zábavy a nadšení.“

A velmi děkuji i paní učitelce Pospíšilové, která neúnavně po celou dobu fotila a natáčela, dělila se o vlastní zásoby, ošetřovala i pozitivně motivovala, když některým docházely fyzické či psychické síly.

„Nejlepší výlet, co jsem měl se školou.“