ZŠ Pardubice - Studánka - Místo, kde kdysi pálili těla a kde dnes umírá duše

Každý z nás máme v srdci místa, na která se vracíme rádi, stejně jako místa, kterým se s chutí vyhneme, pokud to jen trochu jde (a zrovna tak lidi). Současně ale existují i místa, na která se člověku úplně (vůbec) nechce, přesto ale současně ví a cítí, že nelze jenom tiše projít kolem a dívat se stranou. Nelze se tvářit, že neexistují. Že zločiny, které se na nich odehrály, se nás už netýkají nebo dokonce nikdy ani netýkaly. Vždyť třeba právě zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné a jsme-li lidé, týkají se každého z nás! A nebo… co je to vlastně ona lidskost? Co to znamená být člověkem? Znamená to spravedlnost, laskavost a soucit, nebo naopak zlo, bezohlednost a bezpráví? Člověk nemusí putovat napříč zeměmi ani staletími, aby si tyto otázky pokládal. Přesto na určitých místech poznamenaných stopami lidské civilizace (ach, jsme vskutku civilizovaní tvorové!) před nimi nelze uniknout, schovat, mlčet, tvářit se, že nebyly nikdy položeny a nevyžadují odpovědi. Jsou místa, na kterých stud z toho, že patříme ke stejnému živočišnému druhu, proměňuje srdce v tající kus černého ledu.

Auschwitz-Birkenau

Dvě slova, dvě místa

Hlavně ale – čin

I v letošním školním roce přilákala možnost exkurze na jedno z nejděsivějších míst lidské historie velký počet zájemců. Do Polska se vypravilo rovných 50 žáků naší školy a při třídenním poznávacím zájezdu účastníci nevstřebávali jen hrůzy největšího a nejvýkonnějšího vyhlazovacího tábora z nacistické mašinérie smrti, ale mohli se pokochat i rozmanitými zahradními styly na jediném místě – v zahradách Kapias, propletli se nekonečným spletencem podzemních chodeb solných dolů ve Věličce a vystoupali na odsolovací věž vedle, druhý den zájezdu nahlédli pod pokličku historického Krakowa, kde nemohla mezi zážitky chybět návštěva katedrály na Wawelu či rozchod v židovské čtvrti s možností návštěvy synagogy a židovského hřbitova, vše okořeněné o ranní návštěvu „polských Malediv“. K samotné návštěvě vyhlazovacích táborů jsme měli zajištěný i navazující workshop, při kterém žáci prohloubili historické znalosti, ale využili i komunikační dovednosti v angličtině.

A i když první dva dny v některých ohledech nebyly ideální, závěrečný den v Osvětimi se všichni chovali tak neuvěřitelně slušně, že… se tomu skoro ani nedá věřit. Výstižně to shrnul jeden z lektorů, který se se svou pracovní skupinou rozloučil slovy, že „svým chováním a přístupem k práci projevili úctu obětem.“