ZŠ Pardubice - Studánka - Andělé určitě existují

Andělé určitě existují

20. prosince 2011, 21:34 Mgr. Jaroslava Oplatková

AN­DĚL­É  UR­ČI­TĚ  EXIS­TU­JÍ

            Ne­věř­í­te? Tak to by js­te se mě­li za­jít po­dívat do prvních tříd. Ale mu­sí­te tam jít po­ti­chu a nenápadně. Díky jedné ma­lé hol­čič­ce a je­jí ma­min­ce jsem se tam ja­ko­by náh­o­dou do­sta­la i já.

            Všech­ny dě­ti z prvních tříd se sešly na chod­bě se svý­mi uči­te­li a asi­s­ten­ty. Nejd­říve jsem ne­chápa­la, oč tu běží, a me­di­tova­la nad úče­lem čtyř šňůrek, za­věš­ených vy­soko nad hlava­mi na­šich ra­to­les­tí. Po­té pan uči­tel za­čal před­čít­at veršovanou po­hád­ku a paní uči­telka  zved­la krás­ného, dět­mi vy­malovaného papír­ového an­díl­ka do výše. Když by­la po­hád­ka u kon­ce, do­le­těl papí­r­ový an­děl až do ne­be ke svým ostat­ním papí­r­ovým přá­te­lům. Je­den den, je­den an­děl­í­ček. Ale co to? Po víken­du bu­dou pře­ci po­hád­ky dvě. Tak se dozví­dám ješ­tě o an­děl­ovi jménem Ben, je­hož po­vo­láním bylo po­máh­at li­dem v nou­zi. Jak usta­ranou měl ten an­děl tvář a jak šťastný na­ko­nec byl, když se mu po­daři­lo li­di po­su­nout někam dál, až k vzáj­em­né po­mo­ci. I ten­to an­děl od­le­těl na­ko­nec do svého ne­be, kde na té ne­beské šňůr­ce bu­de se­dět až do Vánoc a připo­mínat dě­tem, že po­moc druhým při­náší ne­před­stavi­telné štěs­tí.

            Ne­mám ve zvyku psát články, ne­mám ani ve zvyku mít na ve­řejnos­ti sl­zu v oku. Nej­spíš je to tím, že bu­dou Váno­ce, ne­bo i ně­čím ji­ným, ale tam na té chod­bě jsem ně­co po­chopi­la: že kro­mě an­dě­lů, kte­ré ne­vi­dí­me, jsou tu i ti, kte­ré vi­dí­me kaž­dý den  a kte­rým svěř­uje­me na­še dě­ti, aby jim vště­po­va­li hodno­ty, kte­ré my sa­mi něk­dy opo­mí­j­í­me.

            A tak když prší mís­to sněhu, když se na mne něk­do mra­čí v ob­cho­dě, kde ku­pu­ji bram­bo­ry na štědr­ove­černí salát, ne­bo když nes­tíh­ám po­síl­at vánoční přání, mys­lím na zvuk har­mo­niky a dět­ský zpěv vo­la­jí­cí an­děly. A na mo­je díky. ONI to totiž ur­či­tě usly­ší.

 

Eva Riley, maminka Lukáška, 1.A