ZŠ Pardubice - Studánka - Daleká cesta do Polska

Nikdo se z nás se asi netěšil na šestihodinovou cestu tam a další takovou zpět. Ale když chceme jet až za hranice naší země, musíme nějaké nepříjemnosti podstoupit. Ale to, co jsme v Polsku zažili a viděli, rozhodně za to stojí.

Ranní procházka Krakovem a krátká návštěva hradu Wawel byly jen začátkem našeho výletu. Nedaleko Krakova jsou totiž solné doly ve Wieliczce a my jsme je prostě museli navštívit. Kdo z vás byl někdy v kostele, který je více než sto metrů pod povrchem Země? To ale nebylo jediné, co tyto krásné solné doly ukrývají. Dvě hodiny v podzemí nám utekly jako voda.

Teď nás ale čekaly koncentrační tábory v Osvětimi. Do prvního tábora Auschwitz I jsme dorazili okolo 13. hodiny. Většinu z nás překvapilo, jak tábor vypadá. Zděné dvoupatrové domy, stromy, ulice. Nepřipadalo nám to jako místo, které je označováno jako továrna na smrt. Ostnaté dráty a brána, na které bylo napsáno ARBEIT MACHT FREI, už naznačovala, že to není normální město. Příští dvě hodiny se alespoň tedy mě velice dotkly. Místnost o velikosti velkého plaveckého bazénu plná bot, sklep, kde zavírali lidi do úzkých komínů bez oken, a plynová komora, kde zemřeli desetitisíce lidí. Tak tato místa si už asi budu pamatovat navždy. Poté jsme přejeli k nedalekému táboru Auschwitz II- Birkenau. Bylo to něco jiného než první tábor. Dřevěné domy, které vypadaly spíše jako kravíny než domy pro lidi, a ostnatý drát, kam jen dohlédnu. Netušil jsem, že to je až tak velké. Tábor se zdál být nekonečný. Zde jsme ale strávili jen asi hodinu. Následovala už jen další šestihodinová cesta domů a návrat do Pardubic.

                                                                                    Matěj Macháček, 8.A

Autor fotografií: Matěj Chrtek, 9.C