„Jsou příšerní,“ říkám si vždycky, když vstupuji na začátku hodiny nikým nepovšimnuta do třídy, stojím před tabulí, aniž by moji přítomnost někdo z té řvoucí hordy vůbec zaregistroval a přemýšlím, zda by bylo lepší použít vodní dělo, gumové projektily nebo vlčáka, který by mi pomohl dostat je do lavic alespoň do konce hodiny.
Když ale mají být velkými kamarády pro své prvňáky, změní se jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou přestanou povykovat, hezky si najdou svého prvňáčka, vezmou ho za ruku, vedou si ho městem, dávají na něj pozor a povídají si. Vysazují je do výšky, aby přes zídku dobře viděli na pávy, pomáhají jim navlékat korálky. A tak jim možná nebudu vyčítat, že si už zase spletli tereziánské reformy s Potěmkinovými vesnicemi, Marii Terezii s Kateřinou Velikou, Rakousko s Ruskem, Žilinu se Ženevou… Mají prostě jiné kvality, na které je klasifikační stupnice krátká.
Mgr. Ilona Bartošková, TU 8.A
A že je doprovod prvňáčků opravdu náročný, dokládá zachycený rozhovor dvou „velkých kamarádů“:
„Už je zase pryč“, konstatuje Tomáš, otáčí se kolem sebe a pátrá po svém prvňákovi. „Teď tu byl, jen jsem se otočil a je pryč!“ „No“, odpovídá Tadeáš a sleduje očima svoji prvňačku, „já už radši ani nemrkám…“
-
Velcí a malí
