Vše začalo téměř v suchu. Pár kapek dopadlo na přední sklo autobusu, když jsme nastupovali. Před Kutnou Horou se spustily mohutné řetězy vody. Oblékli jsme pláštěnky, popadli deštníky a vydali se vstříc očekávanému dobrodružství. Nejprve jsme při procházce kolem gotického chrámu svaté Barbory obdivovali promyšlený opěrný systém, okna ve tvaru lomeného oblouku, propracovanou mozaiku sklíček. Uvnitř jsme zakoupili spoustu suvenýrů, trochu mokří, ale spokojení. Náš program pokračoval Cestou stříbra. Oblečeni do bílých „županů“, chráněni přilbami a vyzbrojeni velkými baterkami se z nás stali středověcí havíři. V hlavě nám běžel jejich život, tak rozdílný od toho dnešního. Viděli jsme těžní stroje i havířskou osadu. V podzemí to bylo někde nízké, jinde úzké, a taky mokré a kluzké. Nejtěžší zkouška – absolutní důlní tma. Neviděli jsme ani vlastní ruku těsně před obličejem! Tak to vypadalo, když havíři zhasl kahánek. Na povrchu jsme navštívili mincovnu a prodejnu suvenýrů. Posilnili jsme se svačinkami od maminek a tatínků a autobusem přejeli ke katedrále Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci. Paní průvodkyně nám hodně vyprávěla o historii i duchovnu. V kostelním kině jsme dokonce zhlédli animovaný film! Poznali jsme gotické i barokní prvky, porozuměli některým neznámým slovům… monstrance… hostie... ostatky… Po Santiniho samonosném točitém schodišti jsme vystoupali až do podkroví. Na kůru západního průčelí se před námi otevřel nádherný světlý prostor. Obrovské okno pouští za rovnodennosti paprsky světla přímo na hlavní oltář. Konají se tu proto v ten den koncerty. Hřbitovním kostelem Všech Svatých jsme vešli do kostnice. Bylo tu pořádně rušno. Hrobka je „vyzdobena" z ostatků asi 40 000 lidí. Lustr, erb Schwarzenbergů, pyramidy, poháry. Všechno poskládané z kostí. Odraz doby, pro někoho chvíle krátkého zamyšlení, pro jiného fronta u suvenýrů. Pak honem do autobusu, déčko už netrpělivě přešlapuje. Cesta zpět se obešla bez dopravních komplikací, a tak ještě před čtvrtou nás vítá pardubické sluníčko.