Milý deníčku, konečně se dostávám k tomu, abych Ti napsal o svém výletu do Anglie. Odjížděli jsme v pondělí odpoledne od benzínky a považuji za úspěch, že jsem trefil na tu správnou – to víš, jsou tam dvě vedle sebe a znáš mě. Děti naštěstí dorazily bez problémů a na čas, a tak jsme mohli vyjet na naši cestu za dobrodružstvím.
Někdy kolem desáté večer jsem si uvědomil, proč jsem se už před devíti lety zařekl, že už nikdy víc nebudu cestovat autobusem přes noc. Opěradlo sedadla mi končilo někde u pasu, takže jsem si mohl nechat zdát o tom, že bych si kdy opřel hlavu. Zrovna tak se mi nepodařilo za celou cestu vyřešit problém, kam složit nohy. Zato děti se naskládaly do autobusu úžasně. Pět, šest na jednom sedadle, velká deka nad hlavami, hudba z tabletu a neidentifikovatelné zvuky – party stany, kam až člověk krk vykroutil. I proto se mi podařilo usnout až někdy kolem šesté hodiny ranní. O půl sedmé nás ale paní průvodkyně vzbudila na benzínce – kdyby kolem nebylo tolik svědků, vraždil bych.
Na trajektu se to s námi houpalo, ale vydrželi jsme tu dvouhodinovou chvilku mírného nepohodlí, a další den jsme dorazili do Leedsu, kde jsme si prohlédli krásný středověký hrad se spoustou komnat, unikátními krby z 15. století (na plyn), královskou ložnicí, majestátní knihovnou, točitým dřevěným schodištěm či obrazem Jindřicha VIII. Tudora (to je ten z toho seriálu, jak tolik proháněl ženské). Na vodních plochách kolem Leedsu nás fascinovaly černé labutě, snad ještě elegantnější než jejich bílé sestry. Prošli jsme i netradiční výstavu psích obojků. Poté jsme nakoukli do obrovského přírodního bludiště. Pochop, deníčku, to bludiště bylo tááákhle obrovské, takže se nemůžeš divit, že jsem se s kolegyněmi ztratil a museli jsme nakonec uprosit děti, aby nám ukázaly cestu ven výměnou za lepší známky z testů.
Večer ve Worthingtonu jsme rozdali děti do rodin a dílem se těšili, dílem strachovali, jaké reakce nám od nich začnou chodit v smskách. Co když budou mít pavouka pod postelí? Bubáka ve skříni? Co když budou trpět hlady? Naštěstí se naše obavy ukázaly liché. Nejenže všichni nalezli čisté a teplé ubytování, dosyta se najedli, ale ještě se připojili na wifi, na některé v pokoji dokonce čekala televize, k večeři pizza… My jsme se k naší paní domácí dostali taxíkem. Pět učitelů, pět velkých kufrů, pět baťohů či příručních zavazadel – vše narváno na zadní sedadlo jednoho taxíku. Už si nepamatuju, na kom jsem seděl a kdo seděl na mě, ale zážitek to byl nezapomenutelný. Další dny jsme raději začali chodit pěšky.
Dětem se v rodinách líbilo, zlepšily si konverzační dovednosti, dokonce dostaly bojový úkol – vyzvědět různé informace o svých hostitelích. Kdo by na konci neodevzdal vyplněný dotazník, toho bychom nevzali zpátky na trajekt – tahle drobná motivace pomohla každému zbavit se ostychu. Ve škole se všem dařilo, co víc, zažili jsme něco nevídaného – děti se usmívaly, nevyhazovaly své učitele z oken, nenařezávaly jim nohy u židlí, svědomitě plnily úkoly a pracovaly, možná (ale jen možná) se někteří do školy dokonce i těšily! No chápeš to deníčku? Kéž bych ještě někdy něco takového zažil, třeba ve svých hodinách…
Odpoledne jsme podnikali výlety. Ve středu jsme vyrazili na Seven Sisters, krásné útesy na pobřeží, po nichž jsme se vydali na jednu z nejkrásnějších, nejromantičtějších a nejnebezpečnějších procházek, které asi kdy většina z nás zažije. Silný nárazový vítr přecházející v hurikán nám rval čepice z hlav a foťáky z rukou. Padali jsme jako pětky po pondělním diktátu. Když jsme zahlédli, jak se dvě děti zřítily z útesu, krve by se v nás učitelích nedořezal. Naštěstí šlo o žáky jiné školy, takže se nám rychle ulevilo.
Ve čtvrtek jsme si prohlédli Sea Life Center v Brightonu, kde padl i poměrně zajímavý návrh, abych se účastnil krmení žraloků jako hlavní atrakce. Tímto děkuji iniciátorům akce za podnětný nápad, který jsem ale po delším váhání zavrhl. Shlédli jsme i nádherný Royal Pavilion, královský palác z dob, kdy byl svět ještě v pořádku (rozuměj z dob, kdy Evropa vládla světu). Naše princezny využily rozchodu, aby vzaly ztečí Primark. Sice jim pak už nezbylo skoro žádné kapesné, na druhou stranu, jejich rozzářené oči a úsměvy od ucha k uchu – k nezaplacení.
V pátek jsme navštívili Weald and Download Open Air Museum, krásnou katedrálu v Chichesteru, která pocházela už z dob Normanů, a rozloučili se v rodinách. Další den jsme vstávali proklatě brzy, protože nás čekal přesun do Londýna. Cestou jsme sice téměř uvízli pod sněhovou vánicí, ale v kdysi hlavním městě světa už nás nečekaly sněhové vločky ani déšť, dokonce se na nás občas usmálo i sluníčko a kdoví, jestli ne i královna za záclonou, když jsme jí mávali před Buckinghamským palácem. Při pohledu na Big Ben jsme zatlačili slzu dojetí při vzpomínce na jinou evropskou dominantu, naši Zelenou Bránu. Objektivům našich foťáků neunikl ani Houses of Parliament, Westminster Abbey, St. James Park (tam byly ty veverky!), či desítky telefonních budek, double-deckerů nebo slavných taxíků. Zastavili jsme se na Trafalgar Square, kde ti umělečtěji zaměřenější z nás vyrazili do Národní galerie na van Gogha (a zbytek na toalety zdarma), na Piccadilly Circus, Leicester Square nebo na Covent Garden.
Pozdě večer, unavení a vysílení, jsme nasedli do autobusu a vyrazili vstříc domovu. Po plavbě trajektem, kde mnozí z nás zanechali i mnoho ze svých žaludků, jsme se vrátili na starý, dobrý kontinent a zamířili domů.
A to už je všechno, deníčku. Přikládám ještě odkaz na fotky. V prvním souboru najdeš dechberoucí věci, které jsme cestou spatřili, ve druhém fotografie našich úžasných dětí, bez kterých by tenhle výlet nikdy nebyl tak skvělý. Fotografie jsou ve vysokém rozlišení, proto jsou soubory tak veliké.