ZŠ Pardubice - Studánka - Jazykovka na adapťáku

Tak jo. Podzim někde zapomněl babí léto, předpověď počasí slibovala na všechny tři dny déšť. Strávil jsem neděli vymýšlením a plánováním sportovních a poznávacích aktivit a teď, den před odjezdem, má všechno putovat do koše? Riskoval jsem kvůli tomu domácí klid, po tisící jsem si vyslechl: „Jó, to jsou ti učitelé, prej pořád samý volno, prázdniny, a kdy si budeš všímat vlastního dítěte?“

Přes dvě desítky aktivit, ale kolik z nich se dá hrát uvnitř? A kde uvnitř vlastně? Vždyť ten kemp nemá ani žádnou společenskou místnost… A ty chatky… Jo, věděl jsem, že se dá nacpat dvacet lidí na jeden pokoj, ale to byla jiná parta, jiná akce, všechno po desáté večer… Pozoroval jsem seznam aktivit, za oknem bičoval déšť zmáčený asfalt a v duchu jsem rozjímal, že kvůli tomuhle teď už bezcennému papíru jsem usínal dvakrát bez večeře.

Jenže se potvrdilo, že předpovědi počasí se dá věřit asi stejně tak jako statistice, kterou si člověk nezfalšuje sám. Skoro jsme nezmokli. Cesta vlakem proběhla bez potíží, nikdo nezapomněl vystoupit, dokonce ani já ne. Zatímco jsem na nádraží sháněl čtyřicet devět lístků na šalinu (v Hradci prý nejezdí), někteří účastníci zájezdu objevili automat na horké nápoje a za chvíli si to už šinuli kolem s kelímky Coffee to go. „Čokoláda, pane učiteli, to je jen čokoláda!“ hájili se, ale já jim nevěřil. Čokoláda, to určitě. Naspeedovaná kofeinem, že budou do půlnoci létat jako raketové myši.

Šalina nakonec opravdu nepřijela. Místo ní dorazil autobus, který přijel snad rovnou z muzejní expozice. Cvakací automat na označení jízdenek. Jeden na celý autobus. Tomu říkám retro. Pětadvacet nebohých dětských dušiček, které tenhle pekelný přístroj viděly poprvé v životě a statečně válčily s jeho nástrahami. Řidič se nevzrušoval, rozevřel noviny a zvládl přelouskat celou sportovní rubriku. Když mu došlo čtivo, začal být přeci jen trochu rozmrzelý, ale my nastoupili sotva polovinou lidí. Zbytek autobusu raději přestoupil na jinou linku.

Kemp nám hned na začátek ukázal svou odvrácenou tvář, snad abychom si nemysleli, že ty tři dny budou procházka růžovou zahradou. Zabedněné okenice, které tu a tam vyrval vítr z pantů a teď jen smutně narážely do stěn, které držely při sobě jen silou vůle. Utržené lodičky volně plující po hladině a potápějící se mezi ševelícím rákosím. Paintballové hřiště s torzem hráče, který už nedokázal odejít po svých. Nudapláž, kde zavládla proklatá nuda. Recepce bez recepčního, restaurace vylidněná.  Mezi stíny stromů se míhaly siluety lovců urbexu. Ach můj bože, pomyslel jsem si, budeme muset sníst psy! Problém vězel v tom, že jsme žádné psy nevzali.

První den i noc jsme nakonec přežili, i když někteří měli namále. Obsadili jsme tři chatky, bohužel jsme netušili, že jednu před námi stačil obsadit i divoký klan zmutovaných pavouků. Ti ve vyprávění přeživších z chatky hrůzy (kam se hrabe Stephen King!) nejprve vypadali jako docela nevinní, běžní pavouci, ale postupně narůstali do gigantických rozměrů. Nejprve jako prst, pak jako dlaň, nakonec délka nohy jako mužská paže a za chvíli nebylo jasné, jak se ta obrovská monstra můžou vůbec vejít pod postel. Zkontroloval jsem mobil, jestli nevolal Steven Spielberg, že postrádá kompars z dalšího Jurského parku.

Druhý den dopoledne jsme vyrazili hledat známky civilizace. Bylo to nesmírně těžké. Nacházeli jsme se v hustých deštných lesích a ještě k tomu nedaleko Hradce. Ne, tady žádná vyspělá kultura nemohla vzniknout. Snad jedině kdybychom putovali dostatečně dlouho směrem na jih, mohlo se na nás usmát štěstí. Ale tolik sil jsme neměli. Zuboženě jsme se dovlekli zpátky a očekávali nejhorší. Noc, kdy měla teplota klesnout pod dvacet stupňů pod nulou.

Sotva padl soumrak, ochladilo se. Některým zamrzly močové měchýře. Rozhodli jsme se rozdělat oheň. Protože nebylo co podpálit kromě samotných chatek, padla volba na oblečení. V ten okamžik všechny zachránila dívčí část výpravy. Měla s sebou tolik topiva (rozuměj oblečení), že jsme zvládli udržovat několik ohňů současně až do svítání a dívky přitom měly stále co na sebe. Blahoslavena budiž móda!

Nakonec jsme se dostali zpátky. Živí. Bez useknutých, sežraných či amputovaných končetin. Bez výraznějších traumatických zážitků, které by stály za větší zmínku a za déle jak dvacet let u psychiatra. Přivezli jsme si s sebou jen pár banálních úrazů. Byli jsme ale jiní, než když jsme odjížděli. Naše pohledy, naše tváře, naše duše… Možná to na nás někteří nepoznávají, ale s námi se odehrála změna. Vykonali jsme pouť do Mordoru, nesli jsme Prsten moci, prošli jsme křestem. Křestem, při němž vznikla 6.B…

Některá svědectví, která zanechali přeživší, mluví za vše:

„Prostě dokonalé, ale bylo to moc krátké.“

„Bylo to úžasné. Hry, kamarádi i učitelé byli super.“

„Bylo to tam boží. Byly to nezapomenutelné zážitky.“

„Kromě toho pavouka se mi líbil celý adapťák.“

„Mně se líbilo, že jsme měli polopenzi, protože jsme si mohli vařit, co jsme chtěli.“

„Bylo také skvělé, že jsme měli dost svobodu.“

„Fajn? To je slabé slovo! Bylo to fantastické. Už jen to, že jsme si museli obstarat jídlo sami, bylo jako Robinsonův ostrov.“

„Dobrá wifi zadarmo.“

„Nelíbila se mi večerka v 22 hodin. Chtělo by to později.“

„Úplně nej trička.“

„Nejlepší zážitek byl, když šla naše parta spát ve čtyři ráno. Důvod? PAVOUK!“

Poznámka autora:

Všechny výše uvedené události jsou smyšlené. Kemp nejmenovaný v článku je v naprostém pořádku jak po ubytovací, tak po stravovací stránce. Personál je skvělý. Všichni pavouci, na které jsme během pobytu narazili, se svými rozměry nevymykali normě stanovené úředníky EU pro pavouky, kteří se můžou vyskytovat v místech s dětmi. Hradec Králové představuje vyspělou aglomeraci (alespoň v některých ohledech). Účast na adaptačním kurzu v žádném případě neohrozila rodinnou pohodu autora, přesto by se autor ještě jednou rád omluvil! Pokud Vás článek pohoršil, pamatujte na to, že existují i horší věci než jeho autor a se smyslem pro humor jde všechno lépe.