ZŠ Pardubice - Studánka - 6.B na adapťáku

Na adapťák jsem se těšil hned, když jsem se dozvěděl, že dostanu novou třídu. Co si budeme povídat, jedna z mála možností, jak beztrestně vypadnout od vlastní šílené rodiny. No to jsem ještě netušil, s kým se na další čtyři roky svážou mé kroky, a že sice dva blázny nechám doma, ale místo nich vezmu dvacet sedm jiných. A to mi ještě má milovaná žena dala nůž na krk: „Koukej nás už taky někam vyvézt! Buď jedeme všichni, nebo nikdo! Doma budeš.“ Marně jsem ji vysvětloval, že nejedu na výlet, že to nebude žádná pohoda, klídek, tabáček, ale znáte to… učitelé mají samé volno, adapťák je vlastně taková placená dovolená… Tak jsem se ocitl v prekérní situaci. Hádám, že kdybych s tím přišel za vedením školy, asi bych slyšel něco jako: „Pokud si ten adapťák neprosadíš, seš u mě mrtvej učitel.“ Na druhou stranu jsem ale ani nechtěl být doma mrtvej manžel, že jo…

Naštěstí zasáhla šťastná náhoda, syn onemocněl. Přitáhl ze školky nějaké svinstvo, kterým velice rychle nakazil zbytek rodiny, čímž sice vyřešil jeden problém, ale další (jak už tak mívá ve zvyku) zase vytvořil, protože jsem to samozřejmě chytil taky. Adapťák sice trval jen dva a půl dne a tyhle řádky píšu týden po jeho konci, přesto si připadám jako mnich Anselm z Ecova Jména růže, když na konci života sepisoval pohnuté události z jednoho opatství… Stalo se tam toho tolik… tolik jen těžko vysvětlitelných věcí… tolik děsivých věcí… Mnohé z nich mi připadají už jen jako vzdálený sen. A přesto se přihodily.

Vybavuji si odjezd od školy, kde se všichni, kdovíproč, pomalovali k nepoznání. A pak příjezd na Bradlo. Poprchávalo, sruby ještě nebyly připravené. Mým dětem to ale nijak nevadilo. Když neměly klíčky a nemohly dveřmi, tak prostě vlezly dovnitř oknem. A kdo nelezl hned první den, tak lezl ve dnech dalších. Nakonec jsem byl asi jediný, kdo po celou dobu pobytu zachovával věrnost dveřím. Jsem holt příliš staromódní.

Hned ve středu odpoledne jsme vyrazili společně s Áčkem na menší procházku lesem, mohlo to dělat kolem osmi kilometrů. Cesta byla neuvěřitelně rozbahněná, střídaly se lesy a vykácené holiny, prudké stoupání i klesání. Nestále každému připomínám, ať dává pozor, ať se nesmekne. Samozřejmě čekám, kdy se natáhnu jako první já, jak jinak. Kupodivu se to nestane. Pak ale náhle zvednu hlavu od všudypřítomného bahna a spatřím, jak se vpředu trhá malá skupinka, za kterou se ale rychle vytváří skupinka pronásledovatelů. Jako když na Tour de France nastoupí ti nejlepší spurteři, ale peloton je nehodlá pustit do úniku zadarmo. Za chvíli neběží pár jedinců, ale deset, patnáct, snad dvacet dětí! Jasně, že všichni ode mě, Áčko si vzorně vykračuje v blátě. S nevěřícím pohledem sleduju, jak mi pod zákrytem stromů mizí většina třídy a mísí se ve mně rozličné pocity. Za prvé, je skvělé, že jsou sportovní, že to nebudou žádní lenoši. Jupí! Za druhé, jestli se někomu něco stane, bude to průs… a já s tím nic nenadělám. Ale tak nějak už začínám tušit, že tahle banda bude odolnější než Terminátor. Za třetí – ty vo…, ty už nikdo nechytí! Ale uklidňuju se vědomím, že netuší, kam míříme, tím pádem na další odbočce počkají. Musí počkat! Jak už ale asi tušíte, tahle slepá víra mi vydržela pouze do okamžiku, než jsem se zbytkem pomalých dorazil na první rozcestí. Nečekal tam vůbec nikdo…

Ten den se toho událo ještě hodně. Když jsem večer obcházel sruby, bedlivě jsem se ujistil, že jsou všichni na svých místech a okna zavřená. Jako by to k něčemu bylo, protože za minutu… Ne, tak daleko jsem raději nepřemýšlel. Alespoň jsem ustál tlak, aby byly smíšené sruby. Že prý by byla větší sranda. No už i pří téhle nudě ještě o půlnoci někteří drze svítili a i ve tři hodiny ráno se našli tací, co odmítali spát. Nepřekvapí pak, že na ranním nástupu vzorně čekal pedagogický sbor a… a nikdo dál. Ono vůbec to občas vypadalo, že se pohybujeme v různých časoprostorech, jiných dimenzích a paralelních vesmírech. No dobrá, ne občas, ale povětšinu času. Vždycky jsme se ale nakonec nějak našli.

Druhý den jsme věnovali dopoledne sportovně-dovednostním disciplínám ze školního poháru, kde klobouk dolů, Béčko vyhrálo tři disciplíny z pěti, což mě sakra těšilo. Jen ta organizace zase. Dokonale jsme ovládli postřehový závod od paní psycholožky, ale dvacet minut nám trvalo, než jsme se rozdělili do soutěžních trojic… Odpoledne nejen mě nadchla zjednodušená verze baseballu, tzv brännball, který nás naučil Petr Minařík, toho času šťastný třídní učitel Áčka. Hra mě nadchla natolik, že jsem se aktivně zapojil jako chytač, když jsme hráli proti Áčku v poli. Mé výkony zřejmě ale mé svěřence příliš nenadchly, protože když jsme se dostali na pálku, já se na ni nedostal ani jednou… Tak nějak na mě nevyšla řada.

Co napsat k wellness? Když jsme šli první den, nečekal jsem, že to bude relax, ale přece jen jsem doufal, že to bude ta klidnější hodinka z těch všech divokých. Nebyla. Ty kráso, to byl fofr. Nesmíš! Nedělej to! Nechoď tam! Neběhej! Neskákej! Neplivej! Když jsme šli druhý den, nečekal jsem raději už vůbec nic. Hlavně jsem tedy nečekal, že se to obejde bez úrazu. Ale štěstí tentokrát stálo při nás. Stejně jako večer, když bowlingová koule spadla „pouze“ na nohu a to jenom jednomu nebožákovi. A zatímco se hrál bowling, ve vedlejší místnosti se rozjela na plné obrátky – no asi bych měl napsat diskotéka, jenže když se řekne diskotéka, tak se mi vybaví akorát Discopříběh a Michal David a to pěkně prosím né… Takhle ta mega pařba u nás rozhodně nevypadala! Tady frčel George Ezra, One Republic, Pharrell Williams, Bella Ciao z La Casa de Papel a hromada dalších pecek. Playlist sestavovaný dětmi přilákal dokonce i tři středoškolačky, které se s chutí přidaly k té nejlepší party-třídě a po celou dobu (neuvěřitelné tři hodiny!) zjevně nikomu nechyběly. Večer u ohně padaly žádosti o přeskupení srubů, srážení postelí k sobě a kdoví čeho ještě. Matně si vzpomínám, že jsem souhlasil… Ten den byl tak dlouhý…

Když jsme se před odjezdem fotili, dokonale to odrazilo mentalitu všech tříd. Áčko čeká vzorně vyrovnané dávno předtím, než vůbec dorazím s foťákem, holky sedí jedna vedle druhé, ruce v klíně, chlapci drží za nimi dokonalou řadu, nejvíc neukázněný je pan učitel…  Céčko se po počátečním usměrnění také nechá vyfotit, na snímku jsou všichni, snad je každý i vidět a dokonce se i kouká do objektivu, nějaké vtipné grimasy přidáme, vše je ok. A Béčko? Série dvaceti snímků, na kterých se snažím všechny v jeden čas shromáždit na jednom místě… s rozporuplnými výsledky. Společné focení v Béčku? Mission Impossible!

Možná to teď vypadá, že to byl pekelný adapťák, ale už v pátek odpoledne na mě začal doléhat jakýsi stesk. Takový ten pocit, že vám něco strašně důležitého chybí. V sobotu jsem se přistihl, že se dokonce snad i nudím, navzdory tomu, že mé vlastní děti se opět s vervou pustily do ničení zbytků mého života a snů. Jenže co to jsou dva blázni oproti šestadvaceti! A tak jsem si pozvolna uvědomil, že tu třídu bláznů začínám mít rád – ne navzdory výše napsanému, ale právě proto. Protože s nimi byla legrace…, protože se do toho uměli obout…, protože měli odvahu…, protože si dokázali poradit…, protože to nebyli žádní lenoši z cukru…, protože byli šikovní…, protože všechno přežili…, protože si na nic nehráli a všichni přiznali, že lezli oknem a že nefungovala žádná pravidla, protože…