ZŠ Pardubice - Studánka - Nevzdat to a pomáhat si, i to nás učí cyklistika

Někdy můžete udělat cokoliv a stejně neovlivníte, co se přihodí. No… Ve skutečnosti neovlivníte drtivou většinu toho, co se Vám v životě přihodí. Představa, že jsme pány svého osudu, je takovým hluboce zakořeněným lidským nešvarem. Spíše jsme jen takovým pírkem ve větru, které pozoroval Forrest Gump and a jak říkala jeho máma life was like a box of chocolates. You never know what you’re gonna get. Možná se vám teď honí hlavou jemné piano od Alana Silvestriho (a pokud ne, tak máme naštěstí Youtube). No a přesně takový byl náš druhý cyklovýlet. Neuvěřitelně pestrý, krásný, bolavý, smolný, objevný, přátelský, vyčerpávající… prostě přesně takový, jaký je život sám.

Jak jsem o minulém cyklovýletu mohl napsat, že byl perfektní po všech stránkách, tentokrát se na nás od začátku lepila smůla, ale snad až neuvěřitelně. Snad jako kdyby si někdo vyrobit panenky woodoo 6.B a dnes do nich bez milosti píchal jehlami jak šílenec. Těch defektů, pádů, silničních uzávěrek, vynucených přestávek, neplánovaných změn trasy… Můj Bože, když jsem v jednu chvíli povídal své skvělé parťačce, psycholožce Zuzce Virtové (obrovský díky za to, jak jsi nám se vším pomáhala!!!), že by měla zapisovat, co vše už se stalo, odvětila mi, že už si nepamatuje, co bylo na začátku… Namátkou jsme zažili šišaté přední kolo (zdravím M.), píchlou duši (zdravím D.), vyháklou brzdu (zdravím T.), pád do bodláků či kopřiv? (zdravím T.), sejmutí popelnice (zdravím M.) a řadu dalších velmi nepříjemných věcí (to s tou Chrudimkou je pravda, M. a S.?; byla jsi statečná, L.). Ale nebylo to tak, že někdo by za něco mohl, že by se někdo choval nezodpovědně (víc než je v 6.B dobrým zvykem), prostě se to stalo, aniž bychom to reálně ovlivnili. Prostě pech.

A tak i když výlet neprobíhal vůbec podle plánů, i když jsme nakonec ujeli „jen“ 48 km, a bráno z pohledu „cyklovýletu“ to možná pro mnohé nakonec nebyla až taková zábava, možná nakonec mnozí byli skutečně vyčerpaní a zmožení vedrem, myslím si, že nás dnešní zkušenost mohla (pokud budeme chtít) naučit spoustu užitečných a důležitých věcí do života, mnohem víc, než kdyby vše klapalo jak na drátkách (vzpomínáte na to Jak básníkům chutná život a na učitele Hájka a jeho „výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a pak už jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak již výše zmíněný automobil, zde se stávám zástupcem ředitele, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě“?). Takže první zastávka Nemošice… Pak Staré Jesenčany… Zmrzlina v Chrudimi… Výstup na Báru… Hahaha… Ani omylem! Ale vždyť…  nebyla by to nakonec spíše nuda? Co by nás to naučilo, kdybychom nepřekonávali překážky?

Takhle jsme na vlastní kůži pociťovali, jak je každý jednotlivec důležitý pro kolektiv, jak na každém záleží, jak si můžeme navzájem pomoct třeba i jen slovem, dotykem, rozvíjeli jsme empatii, improvizaci, proaktivní přístup při vynucených přestávkách, vymýšleli jsme nové formy zábavy, diskutovali i o velmi vážných společenských tématech, učili, že každý může svým dílem přispět ke zdárnému dokončení úkolu, někdy jsme si sáhli i na pomyslné dno sil, ale navzájem jsme se nenechali padnout. Když nás u Slatiňan obklíčili hned dvě uzavírky a byli jsme v časovém skluzu, zeptal jsem se, jestli náš cíl, rozhlednu Báru, nevzdáme a nepojedeme už domů, dojeli jsme přece hodně daleko, skoro až na místo určení. Jakožto demokrat jsem nechal hlasovat. Výsledek? I ti, kteří před minutou vypadali, že vypustí každou chvíli duši (a někomu se to posléze doopravdy povedlo, že D.?), tak zvedli ruku, že pokračují. Bez zaváhání. Bez nátlaku druhých. Prostě je ani na vteřinu nenapadlo to vzdát. Pochybovat o sobě. Prostě když jsme došli tak daleko, tak to nevzdáme. A kašleme na bolest, nepohodlí, na všechny problémy, prostě to nevzdáme! To je mentalita vítězů a jsem pyšný na to, že to je i mentalita 6.B.

Na závěr ještě další filmový citát, tentokrát z filmu Rocky Balboa: „Let me tell you something you already know. The world ain’t all sunshine and rainbows. It’s a very mean and nasty place and I don’t care how tough you are it will beat you to your knees and keep you there permanently if you let it. You, me, or nobody is gonna hit as hard as life. But it ain’t about how hard ya hit. It’s about how hard you can get hit and keep moving forward. How much you can take and keep moving forward. That’s how winning is done!“ A zrovna takový byl náš cyklovýlet na rozhlednu Báru. Snažil se nás tolikrát srazit na kolena, ale my jsme vždy vstali a bojovali dál…

Jsem na vás na všechny, 6.B, za dnešní výkon neskutečně hrdý! A ještě jednou moc děkuji paní psycholožce Zuzce Virtové, že jela s námi a fantasticky nám pomáhala.